Na první pohled absurdní spojení větru a genetiky si klade otázku, co tyto obory, kterými se J. G. Mendel souběžně zabýval spojuje. Šíření pylových zrn, virů, radioaktivity, feromonů…? To vše má za následky možné zásadní, či marginální změny v DNA/RNA. Vzduch a vítr se stává médiem neuvěřitelně komplexních interakcí mísení, pronikání a kontaktů. Lidské poznání dospělo díky nutnosti specializací do fáze, kdy jsou jednotlivé disciplíny od sebe natolik oddělené, že mnohé možné souvislosti nám z kapacitních důvodů začínají unikat. V osobě J.G. Mendela vidíme obdivuhodný příklad přirozeně interdisciplinárního vědce, který se svět a přírodu snažil poznat a pochopit v celku, skrze značně širokou paletu zájmu – včely, meteorologii, zkoumání dědičnosti i slunečního svitu, statistiku, matematiku, kombinatoriku, chemii, paleontologii… To vše zpracovával s pomocí ve své době v daných oborech neobvyklých statistických metod. Tento intuitivně nadčasový koktejl do sebe až nečekaně aktuálně zapadá.

Instalace svým dílem realizuje myšlenku, že svět není pouze neustále znějící monstrózní zvuková symfonie (R. Murray Schafer), ale i obří partitura, kterou je možné například pomocí metod sonifikace interpretovat. Zde jsme pro interpretaci zvolil výsek vzduchu cca 4×1 m a jeho různé proudění v určitých výškách. Akt transformace jinak běžného jevu do artificiální situace je realizován pomocí relativně komplikovaného stroje – aparátu.

Vilém Flusser tvrdí, že aparát musí nabízet dostatečně velkou množinu možných výstupů, aby funkcionáře udržoval v pátrání po možnostech, které dosud nejsou objeveny. Funkcionář ovládá vnějšek (input output), ale je jím ovládán, protože nemůže poznat vnitřek – „Jinak řečeno: funkcionáři ovládají hru, pro kterou nemohou být kompetentní. Kafka.“[1] Černota black-boxu se stává motivem. I Mendel ve svých výzkumech pracoval (aniž to v té době kdokoliv takto definoval) s principem black-boxu[2] – znal input a output a pokoušel se rozluštit (pre-reverzní inženýrství?), co se děje uvnitř organismu. V mé situaci tvorby a konstrukce aparátu ale jeho černota není motivem – aparát jako konstruktér alespoň na elementární úrovni znám – černota se sice přesouvá do meta úrovní, se kterými většinou (…) nepřicházím k přímým interakcím (pouze v případě poruch a objevení nových nečekaných vlivů uvnitř systému). Motivem se mi stává černota dat – nevyčerpatelné možnosti signálů, které prostředí formou termodynamického proudění vzduchu v dané lokalitě vytváří.

[1] FLUSSER, Vilém. Za filosofii fotografie. S. 22

[2] SEKERÁK, Jiří. Mendel v černé skříňce – problém interpretace přírodovědného textu, 2008

~ZVUK

Hlavní a základní zvukový algoritmus v tuto chvíli[1] funguje tak, že při dokončení rotace větrníku (0°) se spustí tón (Karplus-strong syntéza vytvářející strunné témbry). Výška tónu je definována aktuálním natočením přidružené směrovky. Celý prostor možných natočení 360° je rozdělen do dvou oktáv. Tónový terén je volitelný – po experimentech s mikrotonálními řadami byla nakonec (i vzhledem k místu) zvolena tradiční aiolská stupnice. Kromě tohoto tonálně laděného algoritmu se spouští i několik noisově / spektrálně / atonálně koncipovaných algoritmů, které se s výše popsaným v časových sekvencích střídají. V nich je využíváno převážně filtrování šumů, FM a granulární syntézy. Zvuk je reprodukován do reproduktoru umístěného na stejném patře jako anemometr a směrovka. Reproduktory jsou 4. Signál z pátého nukleotidu (Uracil) je více experimentální, jelikož se v DNA objevuje zcela výjimečně (je však běžný v RNA). I materiálově je směrovka Uracilu provedena z jiného materiálu – hliníku.

Kompozice tedy není předem daná, ale vzniká na základě větrného proudění v daném místě. Kód je mozkem systému a realizuje uměleckou interpretaci čtení okolního prostředí pomocí těla – kinetického stroje a elektronických senzorů.

*SVĚTLO

Uvnitř osy objektu – světelné trubice, kolem které se patra větrníků obtáčejí, se pohybuje (většinou) pět barevných světel. Poloha každého světelného bodu je určena natočením přiřazeného větrníku. Jinak nevnímatelná rozdílnost rychlostí proudění větru v ose Y je tímto lehce pozorovatelná i z velké vzdálenosti. Při rychlejších rotacích zůstávají v trubici „viset“ světelné stopy a vznikají pak různé kombinace a páry – symbolicky se generují virtuální nukleové páry DNA.

[1] 29.6.2022, verze softwaru: 3, jak je u mých instalací zvykem, tak v průběhu času budu vytvářet další verze kódu, který je vždy číslován.